Ležíte na gauči, venku je ticho, káva ještě teplá, a místo klidu se v hlavě ozývá nepříjemný hlas. „Měla bys něco dělat.“ Místo odpočinku přichází vina. Jako by nečinnost byla hřích a hodnota člověka se měřila podle produktivity. Tento pocit zná téměř každý, kdo žije v tempu dnešní doby. Jenže za provinilostí z nečinnosti se často skrývá mnohem víc než obyčejný neklid. Je to důsledek společnosti, která nás naučila, že klid znamená ztrátu času.
Odpočinek není slabost
Vyrůstali jsme v prostředí, kde se úspěch měří výkonem. Kdo dělá víc, má větší cenu. Jenže tělo i mysl nejsou stroje, které lze udržet v chodu neustále. Když se konečně zastavíme, naše nervová soustava si to sice užívá, ale mozek vyškolený k neustálé aktivitě začne panikařit. Máme pocit, že ztrácíme čas nebo že bychom mezitím mohli stihnout něco užitečnějšího. Jenže právě ty chvíle klidu jsou pro regeneraci nejdůležitější. Ticho, nuda a nečinnost nejsou prázdnotou, ale prostorem, ve kterém se obnovuje energie a tvořivost.
Vina přichází zevnitř
Pocit provinilosti má i hlubší kořeny. Často vyrůstáme s představou, že odpočinek je zasloužený až „poté“. Po práci, po povinnostech, po splnění úkolů. Jenže ten seznam povinností nikdy nekončí. A tak se do klidu nikdy úplně nepustíme, protože vždy ještě něco zbývá. Tento vnitřní program vytváří neustálé napětí, takže i když tělo sedí, hlava běží. Učit se odpočívat bez výčitek je proto dovednost, kterou nám nikdo neukázal, ale kterou si musíme vědomě dovolit.
Co na to psychologie?
Z psychologického pohledu je nečinnost přirozenou součástí rovnováhy. Mozek potřebuje čas, kdy prostě nic nedělá, aby mohl zpracovat informace, emoce i zážitky. Proto bývají nejlepší nápady právě tehdy, když zrovna myjeme nádobí, koukáme z okna nebo jen tak ležíme. Nečinnost dává prostor intuici a tvořivosti. A i když se to může zdát zvláštní, skutečná produktivita začíná právě tam, kde si dovolíme zastavit.
Cítit se provinile, když nic neděláme, je naučený reflex, ne pravda. Klid není lenost, ale potřeba. Odpočinek není útěk od života, ale jeho součást. Protože někdy je největší odvaha právě to, nic nedělat a přesto vědět, že děláme to nejdůležitější. Obnovujeme sami sebe.
Zdroje:
- psychologytoday.com
- verywellmind.com
- bbc.com/future